pozadi_hlavicky.jpg, 62 kB

Vzájemné kočičí vztahy

Jak již bylo řečeno, kočky lze považovat za individualistky, ale nutno upřesnit, že demokratické individualistky. Jako si udržují a střeží integritu své vlastní osobnosti, ctí také existenci ostatních jedinců a vztah k nim. Tento vztah je velmi úzký a také velmi bohatý, takže v podstatě nelze z tohoto hlediska snad ani o individualismu mluvit. Jediné, co provozují absolutně jednotlivě, je lov.

Místo, které volně se pohybující kočka považuje za svůj domov, a jeho přesně definované blízké okolí (místnosti, zahrada) hodnotí jako revír a své výlučné osobní vlastnictví. V tomto revíru má kočka své úkryty, svá oblíbená místa ke spaní, k pozorování, k lovu a k vyměšování. Obvykle v něm trpí i jiné kočky, pokud je zná a ví, že ji nijak neohrozí. Jestliže vetřelce nezná nebo ten ji překvapí, pak obvykle dochází k boji. Velikost revíru závisí na povaze kočky nebo koček jej obývajících, na jejich pohlaví a zejména na množství potravy, které lze na tomto území získat.

Svůj prostor ("domov prvního řádu") si kočka rozšiřuje podle možností ještě o další okolí (sousední zahrady, ulice aj.); toto území však už nepovažuje za své vlastnictví a navštěvuje je jen příležitostně. Není nijak přesně vymezeno a navíc ho používá více koček, například k potulkám. Není známo, zda se tito uživatelé řídí nějakým časovým rozvrhem nebo zda o své přítomnosti ve zmíněném území informují pachovými znameními, či zda se jednoduše vidí a respektují. Potkají-li se tam dvě kočky, které se znají, zřídka to vede k nějaké potyčce. Zpravidla se už z dálky zpozorují, obě čekají, až se jedna z nich rozhodne odejít nebo pokračovat ve svém směru, aniž jí ta druhá v tom brání.

Oba typy území si kočky vymezují pachovými značkami, vyměšovanými z pachových žláz v okolí řitního otvoru. Stejnou funkci mají též viditelné stopy po drápech na různých, zpravidla dřevěných předmětech; na nich ulpívají pachové značky, které kočky při drápání vypouštějí ze svých chodidlových žláz. Značkují kocouři i kočky. Pachové značky mají pravděpodobně vymezit určité místo jako majetek. Někteří badatelé projevů vyšších savců soudí, že by tyto značky mohly také zabraňovat střetnutí dvou jedinců v témž území tím, že signalizují vzdálenost předchozího zvířete a směr jeho odchodu. Že by tyto signály měly zastrašovací účinek, nebylo u koček pozorováno.

Kočka cítící pach druhého zvířete reaguje zpravidla dvojím způsobem. Jestliže v ní pach vzbuzuje určité pocity vzrušení nebo respektu, snaží si "naparfémovat" touto látkou svá záda a krk - zvíře se pak na dotyčném místě válí a všelijak otírá. Druhou reakcí na ucítěné vůně pak bývá přestříkání původního pachu svým vlastním. K tomu dochází hlavně u kocourů. Zvířata přitom nezdvíhají zadní nohu jako psi, ale postaví se k vybranému objektu zády, napnou nohy, mírně zvlní celé tělo, několikrát přešlápnou a v jemném pramínku nebo rozprášeně vystřikují moč, asi do vzdálenosti 30-100 cm. Ocas mají přitom pevně vztyčen nahoru s uvolněnou a lehce vibrující špičkou. Nejobvykleji bývají postřikovány nápadné předměty přibližně ve výši hlavy kočky. Jsou to obvykle různé keříčky, trsy trávy, převislé větve, zárubně dveří, ploty aj. nebo i nové předměty na značkovaném území. Nutno si uvědomit, že popsaná pozice při přestřikování se zcela liší od skrčeného postavení těla při normálním močení.

Vzájemné vztahy doma chovaných koček jsou většinou kladné a u vyloženě samotářsky založených zvířat by se nikdy nemohly vyvinout. Je to vzájemné olizování, "pusinky" při přiblížení nosů dvou koček, sdílení společného pelíšku, vzájemná výpomoc při péči o koťata aj. Dokonce i dospělí kocouři, vyrůstající spolu od dětství, se mohou dobře snášet.

Ovšem i život v takové skupině vykazuje zákonité pořadí, založené na principu vůdcovství (panování) určitého zvířete, jako u jiných skupinově žijících zvířat. Podle tohoto systému jedno vedoucí zvíře řídí a rozkazuje, ostatní příslušníci smečky poslouchají. Ovšem i ti ostatní jsou seřazeni v určitém a dodržovaném pořadí, přičemž níže postavení si musí nechat poroučet od všech výše postavených. Relativně nejhůř je na tom druhý v pořadí, protože vůdce si na něm neustále musí dokazovat svou autoritu. Toto upevňování autority se neděje jen bojem, někdy stačí jen výhružný pohled nebo zvukové znamení, aby poddané zvíře rezignovalo a dále poslouchalo. Toto v pořadí druhé zvíře má však výhodu, že automaticky postupuje de čela smečky, stane-li se něco s jejím vůdcem.

Při hromadném držení většího počtu domácích koček na malém prostoru dochází k jejich časté neurotizaci. Ta se projevuje vznikem "rangování" jako u divoce žijících smečkových zvířat. Rangování se projevuje nejzřetelněji při podávání potravy. Kočky slabší, a to hlavně fyzicky, musí počkat, až se silnější a nadřazenější zvířata nasytí a odejdou od misky. Dále se při rangování objevuje zvýšená citlivost jednotlivých zvířat. Dochází pak k častým vzájemným potyčkám, syčí na sebe nebo se pohlavkují, třeba jen když se k sobě více přiblíží. Příčinou je nepochybně omezení individualistické mentality koček ve stísněných podmínkách, takže se tímto nevhodným typem masového chovu koček ovlivňuje negativně jejich povaha.

U koček volně se pohybujících nebo chovaných doma v mnohem příhodnějších životních podmínkách však takové rangování nebo hierarchie na vedoucích místech neexistuje. Jedině ve skupině více kocourů ucházejících se o partnerku objevuje se něco podobného: kocouři si musí autoritu obhájit a své postavení mezi ostatními kocoury ve skupině vybojovat. Po těchto bojích, často hlasitých, v nichž je určeno jejich pořadí, vytváří se z celé skupiny jakési bratrstvo a kocouři v něm pak skupinově vládnou nad celým územím.

Toto bratrstvo však není klidné ani neměnné: kocouři jsou obvykle se svým umístěním nespokojeni, takže každý z nich musí neustále své postavení obhajovat bojem a šarvátkami. Navíc nastává zákonitá fluktuace, přicházejí noví a mladí kocouři či zase někteří starší kocouři odcházejí nebo přecházejí do sousedního bratrstva. Nejsilnější kocour, respektive nejčastější vítěz, není však neomezeným pánem při namlouvání a páření. Ani jím být nemůže, protože volba partnera je téměř výlučně záležitostí koček.

Jistou záhadou v životě koček, dosud plně neobjasněnou, jsou kočičí shromáždění. Jako se lidé večer po práci scházejí na kulturních nebo společenských akcích, hledají i kočky vzájemné kontakty, a tak pečují o svou psychiku, dosud tak málo známou. Tato shromáždění se vůbec netýkají volby partnerů pro páření, ale mají hlubší kořeny v sociálním cítění. Konají se pravidelně na určitých místech, zpravidla blíže hranic několika revírů, ve městě třeba i na střeše domu. Kocouři i kočky si při nich sednou do jakéhosi kruhu s odstupem dvou až pěti metrů, některé ale tak blízko sebe, že se navzájem olizují a čistí. Už tento fakt je pozoruhodný vzhledem k individualistickému založení koček a navazuje na psychické sbližování účastníků. Že jsou tato shromáždění mírumilovná a nemají nic společného s řazením ve smečce, je zřetelné z mírných pohledů a tlumených hlasů všech. Jen zřídka se projeví příznaky nepřátelství (syčení, vrčení, sklápění uší apod.). Přitom však rozestupy zřetelně zdůrazňují, že přiblížení je možné jen do určité vzdálenosti. Tak vysedávají kočky celé hodiny, jejich pohyby a hlasové projevy jsou minimální. Kolem půlnoci se zpravidla rozcházejí, někdy však vydrží na těchto shromážděních i celou noc.

Existují i další, zatím také nevysvětlené záhady. Je to například smysl koček pro časový rozvrh a vůbec pro hospodaření s časem. Principem tohoto smyslu zůstává pravidelné střídání dne a noci, čili v zásadě běžný 24hodinový rytmus. Kočka žijící s člověkem v bytě s omezeným volným pohybem se zpravidla zcela přizpůsobuje časovému rozvrhu člověka. Zcela jinak nakládají s časem kočky volně se pohybující.

Jejich den začíná časně. Pokud nejde zrovna o kocoura, který se k ránu vrací v době říje z celonočních nebo i několikadenních toulek, vstávají kočky už s východem slunce a s počátkem aktivity zpěvného ptactva a hlavně myší. Hned po probuzení podniknou ranní procházku revírem spojenou s lovem. I když kočky neznají pojem čas, dovedou jej přesně odhadnout a procházku s lovem instinktivně "naplánují" tak, aby mohly být doma ve správnou dobu, třeba když lidé snídají, takže i na ně něco zbude. Je známo mnoho případů, kdy kočky věděly - s přesností skoro na minutu -, kdy mají být na určitém místě, aby nezmeškaly krmení, jindy odjezd nebo příjezd člověka nebo jinou pro ně zajímavou akci.

Po snídani si kočka obvykle na chvíli zdřímne, aby nabrala dalších sil. Pokud nemá na zbytek dopoledne naplánovaný nějaký větší výlet do vzdálenějších revírů, pak jej stráví v blízkosti domova. Hraje si doma nebo na zahradě, podniká krátké návštěvy v sousedních revírech nebo u známých lidí, velmi ráda sleduje ze svého oblíbeného místa okolní dění, kdo, kde a kdy přešel jejím revírem a jaké zanechal "vůně".

Kolem poledne má kočka pravidelnou a přísně dodržovanou chvilku na prospání. Odpoledne má na programu přibližně tutéž činnost jako dopoledne. V podvečer její aktivita vrcholí: plně se věnuje "svému" člověku, hraje si s ním nebo ho sleduje při jeho činnosti, hraje si se sousedními kočkami, s koťaty, loví myši nebo hmyz, ovšem pro zábavu, spíše z přebytku energie. Tato činnost je přerušena pouze večeří a po ní ještě před spánkem kratším odpočinkem na zažití.

Celkově vzato prospí kočka až dvě třetiny svého života. Denní dávka spánku závisí na stáří zvířete, nasycenosti a pohlavní aktivitě.

Ve srovnání s lidskou aktivitou má kočka - podobně jako i jiná zvířata, například pes - podivuhodnou schopnost rychle přejít z hluboké relaxace do maximální aktivity: umí se ze spánku, v němž uslyší například pohyb myši, okamžitě probrat, rychle se přiblíží, skočí a myš lapí. Nebo naopak: po vydatné snídani učiní kočka pár kroků na své místo k odpočinku, zalehne, složí packy pod sebe a v okamžiku hluboce spí. Přitom tu nejde o časově pravidelnou, ale o nepravidelně rozdělenou aktivitu a odpočinek, přičemž obě fáze jsou v naprosté rovnováze, přesně podle potřeb a požadavků vyrovnaného a neuštvaného zvířete.