pozadi_hlavicky.jpg, 62 kB

Vnitřní orgány a jejich funkce

Zažívací soustava kočky začíná ústní dutinou, dále pokračuje hltanem a jícnem do žaludku, z něho pak přechází do tenkého a tlustého střeva a končí řitním otvorem. Dále k ní patří ještě přídatné žlázy, které do zažívacího systému vylučují své sekrety.

V ústní dutině (tlamce) má kočka chrup a jazyk na rozmělňování a posunování potravy dále do zažívacího traktu. Vpředu a po stranách je ústní dutina ohraničena pysky a tvářemi. Chrup dospělé kočky se skládá ze 30 zubů; ty jsou rozlišeny podobně jako u ostatních savců na řezáky, špičáky, premoláry čili zuby třenoví a moláry čili stoličky. Kočka má v každé polovině horní čelisti tři řezáky (v horní čelisti jsou trochu větší než v dolní), jeden špičák (nejmohutnější ze všech zubů), tři premolára a jeden molár. V dolní čelisti je o jeden zub méně, premoláry jsou jen dva. Tento vzorec platí pro všechny kočkovité šelmy s výjimkou geparda, u něhož chybí v horní čelisti po obou stranách po jednom premoláru.

Koťata se rodí bezzubá. Teprve od 15. do 30. dne po narození jim vyrůstá mléčný chrup. Skládá se z 26 zubů a nejsou v něm vyvinuty zuby molární. Zato jsou v horní čelisti vyvinuty mohutnější třetí premoláry. Mezi čtvrtým a šestým měsícem mléčné zuby postupně vypadávají a na jejich místech vyrůstají zuby stálé. Během této doby by měl chovatel občas prohlédnout koťatům ústní dutinu, zda výměna (dentice) probíhá bez komplikací. Dokud koťatům nenarostou řezáky, většinou jim vyčnívá jazyk z tlamky.

Normální skus je u koček klešťový, tzn. že horní i dolní řezáky se k sobě přikládají přímo, špičky na špičky. Někdy se však stává, že řezáky horní čelisti vybíhají více vpřed (podkus) nebo naopak zase dolní zuby jsou postaveny před horními (předkus). V obou případech jsou buď špatně rostlé zuby, nebo přerostlé čelisti a při posuzování se podle směrnic pro posuzovatele klasifikují jako nedostatky exteriéru hlavy. Většinou, ale ne vždy, se tím porušuje harmonická stavba hlavy (vyčnívající zuby, nadměrně vyvinutá brada nebo jedna čelist aj.). Celkově drobné zuby nebo zakrnělé - popřípadě chybějí-li některé z nich - jsou též příznakem degenerace. Tyto kočky by se správně neměly připouštět do chovu, protože jde o vady dědičné. K obrušování zubů věkem zpravidla nedochází, ve stáří někdy jen některé zuby vypadávají.

Jazyk je svalnatý orgán na spodině dutiny ústní. Na jeho horním povrchu jsou umístěny chuťové bradavky a velký počet dozadu obrácených kuželovitých až zašpičatělých papil (kožních výběžků) sloužících k uchopení potravy jazykem a jejímu posunutí dále. Proto je jazyk kočky značně drsný. Papily slouží například k pití, při němž kočka máčí v tekutině jazyk; jeho plocha je zvětšena právě o ony zmíněné papily, a tak se dostává do úst větší množství tekutiny naráz. Kočka při pití tudíž tekutinu do tlamky "nevhazuje" jako například pes; ten vytváří na konci jazyka jakousi lžičku a tou vmetává tekutinu do tlamy. Papily kromě toho slouží kočce při lízání srsti podobně jako lidem hřebínek k rozčesávání vlasů.

V klidu je jazyk v tlamce rozložen v dutině rovnoměrně; při nervovém vzrušení se však jeho podélné okraje zdvíhají a jazyk tvoří jakýsi žlábek. Špičkou jazyka může kočka, podobně jako svými hmatovými chlupy, ohmatávat předměty.

Jako jiní savci potřebuje kočka sliny, aby potravu provlhčila a částečně natrávila. Vylučují se z pěti párů slinných žláz. Největší jsou žlázy příušní; ústí do dutiny ústní nahoře v lících v úrovni posledních premolárních zubů horní čelisti. Druhé největší slinné žlázy jsou čelistní - ty ústí hned za dolními řezáky. Další tři páry jsou už menší. Sliny mají běžné složení jako u savců. Kočka potřebuje poměrně hodně slin, jednak při přijímání potravy, jednak pro svou častou údržbu srsti lízáním.

Další procesy při trávení potravy se nijak neliší od přijímání a trávení potravy u jiných savců. Za zmínku stojí fakt, že kočka jako původně vyhraněný masožravec má velmi krátké střevo.

Výkaly kočky mají být určitým způsobem formované, ale přitom měkké. Má-li zvíře řídkou stolici nebo naopak obtíže při vytlačování tvrdých výkalů, jde o poruchu v zažívání a chovatel musí zakročit.

Dýchací a oběhová soustava je v podstatě stejná jako u ostatních savců. Dýchací ústrojí se skládá z dutiny nosní, hrtanu, průdušnic a plic. Kočka má na levé polovině plic tři laloky a na pravé polovině čtyři, typické svými velmi hlubokými zářezy. Kočka dýchá nosem a částečně i tlamkou. Každý vdech je provázen stahem břicha a nadechnutím. Dospělá kočka má za minutu 20-30 vdechů, takže dýchá asi dvakrát rychleji než člověk. U zvířat mladších se počet vdechů zvyšuje, rovněž tak u zvířat nemocných; dále se zvyšuje při intenzivnějším pohybu, při větší žízni i při předení, takže možno v určitých momentech napočítat až 50 vdechů, to je asi čtyřikrát více než u člověka.

Intenzita vdechů a výdechů zajišťuje kočce regulaci tělní teploty, protože potní žlázy, tak jak je známe z jejich funkce u jiných živočichů nebo u člověka, kočka nemá. Žlázy, histologicky podobné potním, má jedině na spodní straně tlapek a kolem čenichu, přičemž výměšky těch prvních slouží ke značkování teritoria při našlapování, druhé mají svou funkci při rozmnožovacím procesu.

Při dýchání přichází vzduch do nosní dutiny otvůrky v čenichu zvanými nozdry. Na horní straně nosní dutiny je ve sliznici sídlo čichového orgánu a dále je tato sliznice vybavena jemnou lístkovitou výstelkou; na ní se udržují četné hleny, jež mají za úkol vázat na sebe vdechnuté částečky prachu a jiných nečistot, aby se nedostaly dále do průdušnic a plicních laloků.

Z nosní dutiny prochází vzduch přes hltan do hrtanu. Na něm má kočka umístěn zvláštní aparát, který jí umožňuje předení. Je to nápadný vibrační zvuk a vydávají ho všechny druhy malých koček. Zvuk se produkuje při vdechu i při výdechu a je umožněn zvláštním uspořádáním jazylkových chrupavek. Při určitých nervových pocitech rozechvívá kočka celé toto ústrojí; při bolestech rovněž přede, ale poněkud jinak. Příst dovedou už 10 dní stará koťata. Odborníci tvrdí, že čím dříve kotě přede, tím užší pak bývá jeho vázanost na člověka. Koťata odchovaná na láhvi (uměle) často předou už před prořezáváním očí.

V hrtanu jsou umístěny také hlasivky umožňující kočce další zvuky, jako je mňoukání, syčení nebo hučení.

Na rozdíl od malých koček mají velké kočky v jazylce pružný roztažitelný vaz, který jim umožňuje dunivě řvát. Velké kočky se liší též způsobem předení, neboť příst mohou vzhledem k přítomnosti elastického vazu v jazylce pouze při výdechu.

Vzduch vdechnutý do plic, popř. do jemných plicních alveol, tam okysličuje přiváděnou krev. Ta je svým složením a vlastnostmi pro kočky specifická, jako u lidí a jiných savců. Znamená to, že krev koček nelze doplňovat nebo nahrazovat krví jiných živočišných druhů. Mnohé podrobnosti o krvi koček nejsou bohužel dosud jasné, hlavně pokud jde o některé speciální vlastnosti nebo její složky. Dosud je například neobjasněna imunita koček vůči hadímu uštknutí; zřejmě pramení v imunobiologické reakci krve vůči hadímu jedu, jenž na kočku nepůsobí ani v dávkách mnohonásobně přesahujících dávku smrtelnou pro jiné tvory.

Abychom uvedli alespoň některé typické údaje o krvi koček, porovnáme ji s krví lidí a psů. Přibližně čtyřkilová kočka má asi 0,2 litru krve (člověk 80 kg těžký má 6,5 l krve,třicetikilový pes asi 2,2 l krve). Červené krvinky jsou u kočky poněkud menší, měří jen 5,7 mikronů (u člověka 7,5 mikronů, u psa 7,1 mikronů). Proto je v 1 mm3 krve koček více červených krvinek - asi 6-8,5 miliónu (u člověka 4-5 miliónu, u psa 5,5-8 miliónu). Ve stejném objemu krve má kočka asi 14 tisíc bílých krvinek (člověk 6-10 tisíc, pes 7-10 tisíc). Ve srovnání s lidskou krví má kočičí krev rychlejší srážlivost.

Krev do plic přiváděna a okysličená je po těle rozváděna činností srdce.

Srdce je zcela analogické svou stavbou jiným savcům. Liší se od nich pouze hmotností; je menší než u jiných, většinou mnohem rychleji se pohybujících živočichů.

Krev rozváděná ze srdce působí mechanické pulsující rozšiřování tepen, vedoucích krev dále do obvodových partií těla, a tento pohyb je hmatatelný jako tep. Kočka má 100-140 tepů za minutu, mláďata až 300 tepů za minutu. Rozdílný počet závisí na absolutní teplotě kočky při měření, rovněž však na její nervozitě či stupni podráždění. Při horečce, zápalu plic, otravě nebo krvácení je tep rychlejší, zatímco u starších a zeslabených zvířat je při srdečních potížích nebo při nádorech naopak pomalejší. Počet tepů nezávisí na plemeni koček nebo jejich velikosti. Nutno mít i na paměti, že srdeční arytmie (nepravidelnost) je pro kočky, jakož i pro jiné masožravce, charakteristická.

Tep zjišťujeme přiložením ukazováčku na zadní nohu, poměrně hodně vysoko na vnitřní stranu stehna, kudy probíhá tepna blízko pod povrchem těla, nebo přiložením prstů na hruď přímo za loktem přední nohy.

Mnohem více než počet tepů prozradí zkušenějšímu chovateli jejich kvalita: zda je tep chabý nebo zas až příliš bouřlivý, nebo něco mezi tím, což bývá zpravidla stav nejlepší.

K oběhové soustavě patří i orgány oběhu mízního, které se umístěním ani funkcí neliší od týchž u ostatních vyšších živočichů, zejména šelem.

Likvidace nespotřebovaných zplodin látkové výměny v těle se účastní - kromě střev a kůže - vyměšovací ústrojí. Patří k němu ledviny, močovody, močový měchýř a močová roura. Ledviny jsou vejčitého tvaru a jsou uloženy v dutině břišní (v bederní krajině) na dlouhých vazech. Ty umožňují lehkou změnu jejich polohy, takže je nelze nahmatat vždy na stejném místě. (Ovšem nahmatat je může jen zkušený veterinář, sami se o to nepokoušejte!) Mluvíme pak o tzv. bludné ledvině, kterýžto název je zejména u kočky velmi příhodný. Více nebo méně pohyblivou ledvinu mají ovšem i jiná zvířata. U dobře živených koček jsou ledviny obaleny tukovým a elastickým pouzdrem.

Moč se odvádí u každé ledviny močovodem do močového měchýře. Množství moče vyloučené za den činí podle množství přijaté tekutiny a podle složení potravy přibližně 100-200 ml. V moči jsou rozpuštěny přebytečné a škodlivé látky vyloučené z krve. Princip funkce ledvin je týž jako u jiných vyšších obratlovců. Moč koček je bezbarvá a řídká tekutina; zbarví-li se intenzívně do žluta nebo do hnědava, signalizuje se tím nějaká porucha zdravotního stavu; žlutavou moč mají též kočky kojící nebo březí. Ledviny pracují současně jako určitý filtr, který udržuje a kontroluje stálé složení krve.

Močový měchýř je hruškovitého tvaru; u jeho krčku nasedá močová roura, u svého nasazení se silným kruhovým svalem - svěračem, umožňujícím záměrné vypouštění moče. U samice ústí močová roura na začátku pochvy a je poměrně krátká a širšího průměru. U samců je naopak dlouhá, tenčí a vyúsťuje na konci penisu. Průměr močové roury je důležitý při tvorbě močových kamenů nebo písku a jejich usazování v měchýři. Vytvoří-li se v něm větší krystalky, nemohou projít tenkou močovou trubicí a při větším množství ucpávají ústí močové roury. Proto se potíže tohoto typu objevují častěji u kocourů než u koček.

Kočky a kastrovaní kocouři močí normálně 2-3krát denně, v charakteristicky přikrčené poloze. Kocouři vystřikují moč častěji, zejména ve spojitosti s přestříkáváním jiných pachových značek nebo při značení revíru, jinak několikrát denně podle místa a chuti. Kocouří moč zapáchá.