pozadi_hlavicky.jpg, 62 kB

Soužití kočky s člověkem

Kočky žijí s člověkem v úzkém kontaktu patrně od doby, kdy se začal usazovat na jednom místě, tj. asi už 10-12 tisíc let. Kočka totiž na rozdíl od psa nesnáší kočovný způsob života. Důvod, proč vyhledala člověka, bezpochyby souvisí se zvýšenou možností obživy: kolem člověka usedlého na jednom místě se hromadily zbytky potravy, ale koncentrovali se tu i jeho příživnici, jmenovitě hlodavci. Lidé brzy poznali užitečnost kočky a navázali trvalý blízký vztah, až se s kočky volně žijící postupně stalo ochočené domácí zvíře.

Domestikace sama procházela několika stupni vývoje. Základním stupněm - a to platí nejen pro kočky, ale i pro ostatní domácí zvířata - bylo zkrocení volně žijícího zvířete. To samo o sobě ještě domestikací není, ale je už určitým stupněm k navázání úzkých styků. Tuto fázi je možné označit za ochočení zvířete. Teprve po dlouhé řadě generací se zvíře postupně domestikuje, to se pak projeví v následných změnách psychických a posléze i anatomických. Tak třeba instinkty dravého zvířete se zmírňují, ale zcela nemizí: kočka domácí sice už zpravidla nemá starosti s obstaráváním potravy, ale zůstává i nadále dravcem s loveckými choutkami apod. Pokud jde o anatomické změny, je mozek kočky domácí následkem domestikace průměrně o 1/4 lehčí (menší vývin instinktů), kostra menší a lehčí (důsledkem speciálního výběru potravy) a střevo o třetinu delší (důsledek různé, nejen masité stravy) než u kočky žijící divoce. Domestikací se zase naopak vyvíjejí některé jiné vlastnosti, například potřeba lidské přízně a kontaktu s člověkem, požadavek útulného domova, změny v denní době aktivity a klidu, ztráta agresivity nebo přátelství s některými dalšími zvířaty, která by pro dravé zvíře byla nepřítelem nebo kořistí.

Odborníci se domnívají, že k jedné z prvních domestikací došlo někde v Přední Asii. Nejstarší dochované doklady o tom jsou sošky z Hačilaru v Anatolii ze 6. tisíciletí před naším letopočtem, které znázorňují ženy hrající si s kočkami. Dnešní odborníci soudí, že to byly buď přímo některé poddruhy kočky divoké, které žily v tamních oblastech (Felis silvestris iraki, Felis silvestris nesterovi, Felis silvestris tristani) nebo jejich vzájemní kříženci. Rozhodně nešlo ještě o zvířata domestikovaná.

Na sklonku 6. tisíciletí a začátkem 5. tisíciletí byly kočky chovány v Jerichu a v Jordánsku, stejně tak i v Indii, na začátku 3. tisíciletí bylo držení koček v domácnostech už pravděpodobně všeobecně rozšířeno. Jedině zůstává otázkou, zda to byly kočky pouze ochočené, nebo v domácnostech již po řadu generací chované.

Kolem 3. tisíciletí se chov koček rozšířil patrně z oblastí dnešního Súdánu do Egypta. Možná i dříve, protože v Beni Hasanu byly kočky zobrazeny už kolem roku 2000 před naším letopočtem a na malbách v hrobkách v Sakkarah již v letech 2750-2650 před n. l.: kočky tam mají už obojek kolem krku, což je vlastně dokladem domestikace.

Vliv starých Egypťanů na rozvoj kočky byl podstatný. V Egyptě se stala zvířetem pracovním v našem slova smyslu, i kultovním. Jako pracovní se používala k ochraně sýpek s obilím, ale také jako stráž a k lovu, protože aportovala zvěř i ptáky. Podle různých památek se traduje, že prý dravá, agresivní a odvážná kočka jezdila se svým pánem do boje, pochodovala za ním a v pravý okamžik skákala na nepřítele. V chrámech v Heliopolis a Bubastis zasvěcených bohyni Nardet (Egypťané ji představovali jako kočku, nebo bohyni domácího krbu Bastu, která sama byla zobrazována jako bohyně s kočičí hlavou) bylo chováno množství koček jako zvířata posvátná. Při jejich uhynutí se vyhlašoval v celých rodinách smutek a všichni jejich příslušníci si oholili obočí a truchlili. Mrtvolky koček byly balzamovány a v ozdobných rakvičkách ukládány na zvláštních hřbitovech. Archeologové dosud objevili z období kolem roku 4500 před n. l. asi 300 000 kočičích mumií. Za zabití kočky byly citelné tresty, ba i poprava. První hieroglyfické znaky, které odpovídaly slovům kocour a kočka , se datují z období kolem roku 2300 před n. l. a byly čteny jako Mint a Miu.

Je však otázkou, jakou kočku v Egyptě vlastně drželi nebo polodivoce chovali: zda to byla táž jako v Přední Asii a Iráku nebo zda to byl severoafrický stepní poddruh kočky (Felis silvestis lybica) či krémově šedý poddruh z křovinatých pahorkatin Etiopie (Felis silvestris ocreata), anebo zda to byli noví kříženci mezi zmíněnými poddruhy nebo jejich mutanti. Patrně ano, protože například na sarkofágu korunního prince Thutmosa v městě Memphis je vyobrazena dlouhosrstá kočka s límcem a dlouhými chlupy na bradě, na nástěnném reliéfu je zas kočka se zřetelnou tabby kresbou, obě s velkýma ušima.

Z Egypta kočku přivezli do Evropy Římané, i když není vyloučeno, že se tam mohla dostat přímo z východu přes Balkán. Kočka se pak hojně rozšířila zejména díky značně se prohlubujícímu obchodnímu styku mezi všemi národy. Lidé poznávali její užitečnost. V té době však už byla jednoznačně domestikovaná, soudě například podle naznačené kresby v srsti na vázách a mincích (asi z roku 500 našeho letopočtu). Je zajímavé, že na kulturních památkách ze starého Řecka se zachovaly kresby koček či zmínky o nich jen minimálně.

Vzhled oněch starověkých zvířat byl navíc jistě ovlivněn spontánním křížením s pravou divokou kočkou lesní, která v té době hojně žila v hlubokých a četných lesích Evropy; byla též někdy záměrně pářena s domácky chovanými jedinci (šlo většinou o domácí kočku a kocoura kočky divoké).

Nejpozději od 10. století našeho letopočtu se kočka rozšířila s člověkem prakticky po celém světě kromě chladných oblastí kolem pólů, kde kočka nemůže žít, a oblastí obývaných Nomády, jejichž kočovný život kočkám nevyhovuje.

Za zmínku stojí ještě dvojí vztah lidí ke kočkám ve středověku. Kočky byly tenkrát už běžně rozšířeny po celé Evropě a na jejich ochranu byly v různých státech vydávány dokonce i mnohé zákony a nařízení. Přitom však - zejména vlivem církve - byly kočky na indexu, protože se na ně pohlíželo jako na spojence zlých mocností a pekla. V 15. století byly hromadně hubeny a jako čarodějnice upalovány na hranicích, zejména kočky černé, ve které se prý ďábel nejraději proměňoval. Tažení proti kočkám mělo za následek velké přemnožení hlodavců a jimi vyvolané epidemie.

Avšak lidi poznali blahodárné působení kočky v domě a v hospodářství vůbec. Přišli na to, že kočka jim přináší prospěch, a tak se postupně měnil i názor na ni. Opět si získala sympatie a její držení se stalo běžnou záležitostí šlechty, duchovních i prostých lidí. Z historických pramenů víme, že kočka byla oblíbeným zvířetem mnoha panovníků, papežů a kardinálů. Například francouzský kardinál Richelieu držel stále nejméně 14 koček a každé ráno si s nimi hrál. Kočky byly věrnými a oblíbenými společníky i četných státníků, umělců a politiků.