pozadi_hlavicky.jpg, 62 kB

Smyslové orgány

Tak jako u každého živého tvora obstarávají u koček spojení s okolním světem smyslové orgány; ty jsou vyvinuty na různém stupni. Jejich hlavní sídlo je v mozku. Ten je ve vztahu k hmotnosti těla daleko těžší než u mnohých jiných zvířat, ba i některých šelem. Jeho hmotnost je mezi 20-30 g. I když domestikací kočky se některé znaky a vlastnosti zvířat pozměnily, anatomická stavba smyslových orgánů doznala u koček domácích jen pramalých změn ve srovnání s týmiž orgány u koček divoce žijících.

Nejlépe ze všech smyslových orgánů je u koček vyvinut zrak. Stačí, když si připomeneme, že v přírodě si kočkovité šelmy vyhledávají kořist převážně zrakem. Kočka domácí navíc zrakem vyjadřuje i své pocity a přání. Oči má umístěny vpředu na hlavě, což jí umožňuje zabírat oběma očima stejné zorné pole podobně jako člověk (vidí tudíž stereoskopicky), na rozdíl od těch živočichů, kteří mají oči umístěny po stranách hlavy a každé oko vidí jiný obraz. Kočkám toto stereoskopické vidění umožňuje lépe odhadovat vzdálenosti; to je důležité zejména při skoku do výšky nebo do hloubky.

Kočka nemůže tolik pohybovat očima jako člověk (její zorné pole je přibližně 205 stupňů, zatímco u člověka obsáhne až 220 stupňů). Místo toho má především mnohem víc vyklenutou rohovku než člověk, což se obráží v kvalitě vidění, a dále má pak schopnost daleko víc otáčet hlavou. Horní i spodní víčka jsou pohyblivá. Oči jsou téměř kulaté a mají stejnou anatomickou i funkční stavbu jako u většiny ostatních obratlovců.

Kočky (na rozdíl od psů) mají patrně schopnost rozlišovat jednotlivé barvy, tudíž jejich vidění je barevné, anebo - podle jiných odborníků - dovedou rozlišit přinejmenším červenou, zelenou a modrou barvu. Přesto však kočka patrně nemá schopnost ostře vidět nepohybující se blízké předměty. Nebo spíše vidí-li je, nevšímá si jich. Tuto pozorovací schopnost si může tréninkem vylepšit. Ve vyšším věku jsou kočky spíše dalekozraké. Podle anatomické stavby rohovky kočičího oka lze usuzovat, že kočka vidí nejlépe předměty ve vzdálenosti 2-6 metrů.

Podle nejnovějších výzkumů je kočka schopna vidění dvěma způsoby: na vidění svislém se podílejí pouze smyslové buňky v oku, zatímco na vidění vjemu vodorovného působí i signály zvukové. Oči jí tedy slouží jako "druhý pár uší".

Pozoruhodná je na očích kočky schopnost roztahovat a stahovat zorničky. Ve středu zorniček je svěrací sval, který otvor stahuje, a roztahovací sval, který středový otvor naopak rozšiřuje, maximálně až do kruhového průměru 12 mm. Oba svaly regulují velikost otvoru a množství světla vnikajícího do oka, takže při menším množství světla se zorničky rozšiřují, při plném světle zase stahují. U kočky je tato vlastnost velmi nápadná. V relativně krátké době se široké kulaté zorničky na prudkém světle mohou stáhnout až na úzkou štěrbinu, kterou v horním a dolním konci vniká do oka jen nepatrné množství světelných paprsků. V absolutní tmě kočky nevidí nic.

Součástí oční cévnatky je dále trojúhelníkovitě lesklé políčko (tapetum lucidum), umístěné nad vstupem svazku zrakových nervů do oka. Tvoří ho buňky ve tvaru hranolů obsahujících guanin a pigment: u koček jsou zbarveny stříbřitě tmavožlutě až zeleně. Slouží k lepšímu vidění za šera. Světelné paprsky dopadající na krystaly guaninu v lesklém políčku se odrážejí na jiná místa vnitřního oka a při dopadu opakovaně dráždí smyslové buňky sítnice. Odraz světla od lesklého políčka působí při menší světelné intenzitě známé světélkování očí (zeleně až žlutě, u modrookých koček červeně).

Barvu očí způsobuje především uložení pigmentu v duhovce, částečně ji ovlivňuje i silně zaoblená rohovka oka a úhel, pod nímž oči pozorujeme. Výsledná barva je totiž optický efekt, který závisí nejen na pigmentu v oku, ale i na intenzitě a úhlu dopadajícího světla. Je-li pigment usazen v přední části oka, vzniká dojem žluté nebo měděné barvy; je-li pigment uložen v přední části oka jen částečně a většina je až v části zadní, nabývá duhovka více či méně intenzívní zelený odstín. Není-li barvivo v duhovce uloženo vůbec, prosvítá zadní část pigmentové sliznice a barevný odstín oka je modrý. Koťata mají zpočátku modré oči a pigment se jim do duhovky ukládá postupně až mezi 1.-3. měsícem (kromě koček modrookých, kde je průběh ukládání složitější). Chybí-li pigment i v sítnici, jako třeba u albínů, převažuje v oku barva krve v cévkách a výslednicí je oko červené.

Ve vnitřním koutku oka lze většinou spatřit u koček tzv. třetí víčko (mžurku). Tvoří ho v podstatě jemná vychlípnutá kůže a lze ji spatřit odhrnutím kožních záhybů a dolního víčka prsty. Mžurka pomáhá lépe povrch oka ovlhčit a čistit od prachu. Proto také kočky mnohem řidčeji mrkají než například člověk nebo jiná zvířata. Trvalé a značné posunutí třetího víčka ke středu oka nebo časté, byť přechodné překrývání celého oka vyjadřuje špatný zdravotní stav nebo nějakou infekci. Mžurka se někdy přechodně posunuje a je viditelná, je-li zvíře unaveno, podrážděno nebo vystaveno příliš ostrým světelným paprskům.

Na horní straně oka jsou vyvinuty slzné žlázy, které svými výměšky - slzami - zabraňují vysýchání oka. Přebytky ze slzných žláz se běžně shromažďují ve vnitřním koutku, z něhož pak vytékají do slzného váčku a slzným kanálkem do nosní dutiny. Zkrácením nosu a zejména vyšlechtěním tzv. pekingského nosu u perských koček nastává často deformace slzného kanálku. Ten se ve zvýšené míře ucpává, což má za následek neustálé dráždění slzných žláz a výron slz. Tyto plačící oči se nepovažují za vadu, působí však spíše neesteticky; často se od slz zbarvuje srst v okolí očí, což už se hodnotí jako vada.

Sluch je u kočky vyvinut hned po zraku nejlépe. Má poměrně značný rozsah, od 30 hertzů do 45 kilohertzů. Rozdíl od sluchu člověka je patrný zejména v horních polohách, u vyšších tónů: Lidské ucho zachytí tóny nejvýše o kmitočtu 20 kHz, kdežto některé kočky slyší prý dokonce tóny až do 75 kHz. Kočky čistě bílé s modrýma očima jsou často zcela hluché; je to zaviněno geny, které se projevují jen v kombinaci s bílou srstí a modrou barvou očí.

Uši jsou umístěny vzpřímeně po stranách vrcholu hlavy. Ve srovnání s různě utvářenýma ušima některých plemen psů jsou uši koček poměrně málo pozměněny. Například plemeno skotských koček klapouchých má uši sklopené. Lze zaznamenat jedině nevelké rozdíly ve velikosti ušního boltce (pinna): největší je u siamek a orientálních koček, nejmenší u koček perských.

Na vnitřním předním okraji mají ušní boltce kožní záhyb, na něj je nutno pamatovat zejména při čištění. Ve špatně ošetřeném záhybu boltce může vzniknout zánět, popřípadě se uchytit parazitární invaze a pak přejít i na vnější stranu ucha.

Kočka jako jiná zvířata může boltcem ucha pohybovat pomocí 27 různých svalů, a tak ucho natočit tím směrem, odkud přichází zvuk. Neobyčejnou sluchovou schopností se také vysvětluje známý fakt, že se kočky dovedou i ve značné vzdálenosti od svého domova orientovat a vydat se vždy správným směrem zpět.

Čichem může kočka vnímat chemické podněty obsažené ve vzduchu. U koček je výborně vyvinut. Kočka patří společně s ostatními domácími zvířaty mezi živočichy makrosomatické, tj. s dobře vyvinutou čichovou schopností, protože má v blízkosti nosní přepážky rozsáhlou a dokonale vyvinutou čichovou sliznici v rozsahu 20-40 cm? plochy. Člověk je mikrosomatický, tj. má velmi malou schopnost vnímat a rozlišovat různé pachy a vůně (citlivá slizniční plocha je asi poloviční než u kočky). Ve srovnání s jinými živočichy má však kočka čichovou schopnost horší. Je to zřetelné například při očichávání potravy; hmatové chlupy kolem tlamky jsou přitom sklopeny dozadu a pro ten okamžik vyřazeny z funkce, takže jí to trvá poměrně dlouho. Delší očichávání sice souvisí s větší opatrností koček, nicméně při srovnávání anatomické stavby mozků kočky a psa, u něhož je naopak zas čich vyvinut ze všech smyslů nejlépe, je na první pohled vidět rozdíl ve velikosti na čich specializovaných částí mozku.

Nos je u koček jedním z nejcitlivějších orgánů a chovatel musí dbát, aby kočce - třeba i jen nevědomky - nezpůsobil na nose bolest. Zejména oddělená konečná lysá část nosu, čumáček (někdy zvaný zrcadélko), je neobyčejně citlivá. Tento svisle rozdělený čenich s nozdrami (chřípím) může být různě zbarven, u některých plemen nebo variet dokonce standardy předepisují jeho barvu. Nozdry umožňují kočce dýchat zavřenou tlamkou a zároveň vnímat čichové podněty.

Kočky mají rovněž schopnost větřit jako psi, ovšem jejich větřicí orgán je vyvinut podstatně hůře. Chvějícími se nosními chřípěmi dovedou odlišit přátele, nepřátele, vetřelce nebo budoucí sexuální partnery. Toto větření je projevem dalšího smyslu, kterým je kočka schopna vnímat určité pachy ze vzduchu; říkáme mu fémování. Tyto vnímané vůně jsou registrovány ve speciálním orgánu Jacobsonově; má doutníkovitý tvar a je umístěn v horním patře ústní dutiny, s níž je též přímo spojen jemným kanálkem. Reaguje zejména na pachy, které vydávají řijící jedinci druhého pohlaví, popřípadě též jiné kočky z cizího teritoria. Protože fémování bylo pozorováno i u kastrátů, nejde výlučně o registraci sexuálních partnerů, jak se mnozí domnívají. Jacobsonův orgán je uveden v činnost vůněmi, které jsou zachyceny jazykem z okolí. Jeho přitlačením k patru se u kočky vyvolá určitá mimika ve tváři: zvíře napne krk, upne zrak do neznáma, lehce pootevře tlamku a ohrne chvějící se horní pysk vzhůru, takže se obnaží zuby horní čelisti. Někdy přitom zároveň zavrčí nebo zahučí. Toto fémování s obdobnými grimasami není jen vlastností koček, ale bylo pozorováno u všech šelem (tedy i u psa), u koní, vysoké zvěře; u člověka Jacobsonův orgán vyvinut není.

Chuťové orgány jsou u kočky uloženy na okrajích a kořenu jazyka a na měkkém patře. Jimi může kočka vnímat chuť látek, které jsou alespoň částečně rozpuštěny ve vodě nebo slinách, třeba jen v nepatrné koncentraci. Vcelku se však soudí, že kočky nemívají chuťový orgán a jeho rozlišovací schopnost zvlášť dobře vyvinuté. Ale schopnost chutnání bývá u koček někdy výborně vyvinuta - stačí si jen vzpomenout na mlsný kočičí jazýček a na její vybíravost v potravě. Hraje tu ovšem velkou roli návyk a výchova.

Kočka má dále schopnost vnímat a registrovat další vnější podněty. Je známo, že při chůzi v neznámé krajině se orientuje podle zemského magnetismu a polohy slunce. Jak a čím je schopna tyto faktory měřit a vůbec vnímat, není dosud jasné. Stejně těžko si dokážeme vysvětlit, jak to, že kočka cítí předem přicházející zemětřesení, změny atmosférického tlaku, nebo dokonce že její chovatel pojede následující den na dovolenou.

Dalším smyslem je hmat. Jsou mu přizpůsobeny specializované chlupy, tzv. vibrissae, které mají kořínek (růstovou cibulku) zakotven hlouběji v pokožce a ještě obalený cévkami a krevnímy záhyby se značně rozvětveným zakončením nervových vláken. Nejdelší a nejnápadnější jsou vousy na horním pysku. Jejich pomocí může kočka lépe vnímat řadu vzruchů zvnějšku; pohybuje-li jimi, získává jistotu, stabilitu, prostorovou orientaci a další informace. Mimo jiné jí umožňují například lov kořisti v noci.

Tyto hmatové chlupy stále dorůstají a na konci se obrušují nebo ulamují, takže nepřelínávají jako chlupy srsti. Při nešetrném doteku a tahání lze však lehce poškodit jejich kořínek a chlup přestane růst. Vytržen už nenarůstá. Kočka má smyslové chlupy, kromě už zmíněných vousů, na horních pyscích, sanicích, bradě, obočí a na jařmovém oblouku blíže očí. Vrchní strana předních tlapek je rovněž opatřena těmito hmatovými (karpálními) chlupy, které kromě hmatových vjemů při lovu kořisti jí slouží i při orientaci v terénu.

Při ohmatávání nového předmětu přistupuje kočka k němu s vousy napřímenými dopředu. Při obraně zas naopak tyto vousy sklápí a přikládá k lícím. Vibrissae patrně umožňují i vnímat změnu tlaku vzduchu, což bylo dokázáno u příbuzného druhu Felis bieti.

Kočka má hmatově citlivější také chodidlové polštářky na nohách. Používá je zřetelně, zejména když se seznamuje s neznámou věcí. Opatrně k ní přistoupí a jednou packou jemně předmět ohmatá. Pak již přistoupí blíže, packami jej ohledává, a nakonec důkladně očichá. Některé hmatové receptory mají kočky i na jazyku.

Na rozdíl od lidské pokožky není osrstěná kočičí pokožka vybavena příliš četnými orgány pro registraci zevní teploty. Je to patrné zejména tehdy, hřeje-li se kočka na slunci nebo v blízkosti tepelného zdroje; snese (nebo neregistruje?) daleko vyšší teploty než člověk, ba někdy si dokonce i sežehne srst.