pozadi_hlavicky.jpg, 62 kB

Lovecký instinkt

Jako všichni ostatní tvorové má kočka vyvinuty určité vlastnosti, které slouží k udržení života jedince i živočišného druhu. Instinkty společně s pudy jsou dědičné, zůstávají hluboce zakořeněny po celý život a nemění se ani získanými zkušenostmi, ani výcvikem. Jsou to například lov, výživa, rozmnožování, péče o potomstvo apod.

Lovecký instinkt je u kočky silně vyvinut. Patří už k charakteru šelmy, kterou kočka ve skutečnosti je. Na rozdíl od psa kočka svou kořist nehoní, ale přepadává. Nezdaří-li se jí první skok, zpravidla se už o kořist nezajímá. Výjimkou mezi kočkovitými šelmami je jen gepard, ten jediný kořist pronásleduje.

Kočka loví - i když nemá hlad - instinktivně, neboť potřebuje ukojit své lovecké vášně. Koťata se rodí s vlohami pro lov, ty se však nejprve musí vycvičit. Metodám lovu se učí od mámy. Kotě, které tyto znalosti (například při odchovu v bytě) nezískalo, ve starším věku lovit neumí a myší se buď bojí, nebo se u něho lovecký instinkt prostě neprojeví. Tím lze vysvětlit v denním tisku občas otiskované fotografie kočky a kolem ní pobíhající myši, nebo tygra a k němu se tulícího králíka - u těchto šelem nebyl probuzen lovecký instinkt a smysl pro ulovení kořisti.

V zásadě jsou kočky rození lovci myší. Ostatní eventuální kořist je také zajímá a chytají ji, pokud se pohybuje, pro lov myší však už mají zděděnou zálibu.

Lov sestává ze tří na sobě nezávislých fází: kořist chytit, usmrtit a pozřít. Základním popudem pro chycení kořisti je to, že uniká, pohybuje se. Proto také cvičení malých koťat začíná chytáním papírové koule nebo jiné hračky, která se pohybuje, později přechází na pohybující se hmyz, a až ve vrcholné fázi dochází na myš. Příprava k chycení má určité, v jistém sledu po sobě jdoucí etapy: kotě číhá, plíží se, provede dva až tři přískoky, skočí a zároveň udeří packami, pevně oběť drží a konečně se do ní zakousne. Když si toto schéma dokonale osvojily, mnohé kočky se pak ještě v různých úkonech nebo jejich detailech individuálně zdokonalují, popřípadě těmito novými způsoby nahrazují metody staré a vrozené.

Kotě sice má vlohy pro chytání kořisti vrozené, usmrcení kořisti se však musí teprve učit. Některé kočky se třeba ani usmrcovat nenaučí; ačkoli pak v dospělosti myši chytají, nezabíjejí je. Vědci zjistili, že příčinou je strach. Zní to rozhodně překvapivě a neuvěřitelně, ale koťata při prvních pokusech o lov, kdy často pustí ulovenou a bránící se myš, stejně tak při prvních pokusech usmrtit kořist, se zaleknou. Při dalších pokusech pak u zvířete strach převládne a kočka už více neloví nebo neusmrcuje.

Chuť k lovu nezávisí na apetitu, takže ne každá kočka, která umí lovit a usmrcovat, svou kořist požírá. Záleží spíš na osobní chuti kočky, zda sežere potravu ulovenou nebo člověkem předloženou. Názor, že lidmi krmené kočky jsou líné lovit myši, jak se občas traduje na venkově, je tudíž absolutně mylný. Spíše naopak: kočky nekrmené nebo jen málo krmené nemají dost sil k intenzivnímu lovu.

Ačkoli jsou kočky individuálními lovci, často se stává, že ulovenou kořist přinesou do domácího revíru jako dar jiným spřízněným kočkám nebo přímo chovateli. Tento projev vyložené sociální soudržnosti nebyl dosud dostatečně objasněn. Bylo pozorováno, že kočky přinášely svou kořist vždy s určitým afektem. Že by se chlubily svými loveckými úspěchy?

Kočkám se často vyčítá, že loví ptáky. Lov dospělých ptáků však není pro kočku dost přitažlivý, protože ptáci, alespoň ti zdraví, jsou příliš pohybliví a jejich ulovení klade na kočku mnoho požadavků, především trpělivost. A kočky, jak už bylo řečeno, loví víc pro radost z lovu než pro potravu, kterou mají ostatně zajištěnou u chovatele. A pokud by se objevil mezi vašimi kočkami takový "ptačí specialista", kterému se lov ptáků zalíbil, měl by být držen výhradně doma nebo vykastrován.