pozadi_hlavicky.jpg, 62 kB

Kočka a její člověk

Povaha koček je jedním z typických znaků, kterého si lidé nejvíce všímají. Obvykle bývá srovnávána s povahou dalšího domácího zvířete - psa. Je zajímavé, že z tohoto srovnání zpravidla vyjde vítězně pes. Poddajnější a někdy až úplně otrocká povaha psa vyhovuje asi lidem víc než svérázná a trochu nezkrotná povaha kočky domácí. Kočičí povaze nutno porozumět, pak si ji lze zamilovat.

Výborný znalec koček prof. Leyhausen prohlásil: "Vztah mezi kočkou a člověkem bývá daleko užší než mezi dvěma kočkami." To proto, že kočka vidí v příslušnících svého rodu konkurenty, i když později pozná, že nejsou jen kočky-konkurenti, ale i kočky-kamarádi. Nikdy se ovšem k přátelství nedá nutit.

Vztah kočky k člověku však probíhá jinak. Zvíře záhy vycítí, že od svého pána má to nejlepší zabezpečení. Přitom však zůstává natolik individualistou, že se za tuto péči nestává otrokem a zachovává si svou osobnost. Domestikací se u kočky vyvinula potřeba -kromě výživy a péče - ještě nejužšího styku s člověkem, pohlazení, pochování na klíně, potřeba slyšet jeho hlas. I zde se projevuje kočičí individualismus; kočka to vyžaduje jen tehdy, má-li chuť a náladu. Jedině zvíře zdivočelé, polodivoké (jako třeba volně pobíhající bezprizorné kočky na venkově) nebo zrazené si na tyto pozornosti nepotrpí, nepostrádá je.

Chybí-li tedy doma chované kočce tato stránka lidské péče, pak i přes veškeré zabezpečení poskytované neosobně kočka nemůže být šťastná, ba může to vést u ní až k neurózám (platí to zejména u zvířat ve větších chovech).

Máme-li tudíž ve svém denním programu rezervovanou dobu pro své miláčky - a to zaručeně každý chovatel má -, nezapomeňte, že je nestačí jen nakrmit, vyčesat atd. Je nutné navázat s nimi kontakt: mluvte na ně tlumeným a laskavým hlasem, třebas jen nějaké hlouposti, oni stejně významu většiny slov nerozumějí. Ale hlavně mluvte! Doprovázíte-li toto mluvení ještě laskáním a hlazením, jsou to pro ně nejkrásnější okamžiky dne.

Setká-li se kočka s jinými kočkami nebo lidmi, projevuje se vůči nim různě. Kočky se mezi sebou dorozumívají různými zvuky a jemnými výrazy obličeje a očí (fémování), popřípadě pohyby těla nebo jejich části. Hlavně zvuky mají v kočičí "mluvě" při vzájemné komunikaci význam. Také ve styku s člověkem se kočka snaží dát najevo svůj názor, náladu nebo upozornit na svůj požadavek. Porozumí-li člověk těmto symbolům a reaguje-li správně, vzniká mezi oběma daleko užší a dokonalejší kontakt a porozumění.

Přehled kočičích projevů:
otírání hlavy o člověka - láska, oddanost, upřímnost, touha po mazlení, ale také příznak říje
uši postavené vzpříma - zvědavost
uši sklopené dozadu - výstraha
uši položené k hlavě - chystá se k útoku
široce roztažené zorničky - strach
rozvážné rozhlížení a pak následné olizování srsti - dokonalá nebo i předstíraná pohoda
přivírání očí - spokojenost nebo ospalost
předení - spokojenost
mručivé předení - bolest
vrčení - zloba
mňoukání - pozdrav, někdy také žádost
krátké mňouknutí až zakviknutí - odpověď na lidské oslovení
hučení - zloba
krátké zahouknutí - úlek
tlumené předení zakončené zavrčením - došla trpělivost
zasyknutí nebo syčení - příprava k obraně a varování útočníka
tlumené vrčení kojící kočky - varování koťat před nebezpečím
totéž, zakončené zvýšeným tónem - varování člověka a jiných tvorů, aby se nedotýkali koťat
hlazení packou - úzká vázanost a něžnost k člověku
hlasité broušení drápků - upozornění na sebe
vyhrbený hřbet - zastrašování, také vrchol vzrušení a připravenost k obraně
natřásání ocasem - zlost
svěšený ocas - únava
strnule svěšený ocas - odpor a zklamání
jemné pohybování špičkou ocasu - zájem
pomalejší pohyby celým ocasem - nejistota, lze-li s oním člověkem v tomto okamžiku vyjít po dobrém
mrskání napjatým ocasem - varování
ocas držený strnule dozadu - chystá se útok
ocas vztyčený pevně vzhůru jako praporec - spokojenost
ocas vztyčený vzhůru s uvolněným koncem - radostné vzrušení

Kromě zmíněných projevů, které jsou společné všem příslušníkům kočičího rodu, vytváří si každá kočka ještě speciální projevy, jimiž se dorozumívá se svým okolím. Uvedený přehled si tedy každý chovatel může ještě sám doplnit.

Je třeba zmínit se ještě o dalších, spíše záporných vlastnostech kočky; ty jí však nebyly nikdy vrozeny, ale vznikly na základě déletrvajícího, avšak konfliktního vztahu k člověku a soužitím s ním.

Je to občasná agresivita. V zásadě nejsou domácí kočky zlé. Jen někdy, zažijí-li v mládí nějaké týrání (někdy svévolné od dětí), se zlými stávají, a dokonce pak samy člověka napadají. Takové kočky se vlastně bojí a agresívně reagují někdy ještě předem, než se začnou bránit. Po určité době se tato vlastnost u zvířete zobecňuje, takže pak reaguje agresivitou na jakýkoli, i méně rušivý podnět. Náchylnost k agresivitě bývá dědičná, projevuje se však spíše u starších zvířat. Někdy pomáhá utišující lék, v mezních případech kastrace.

S agresivitou bývají často spojena bázeň a úzkostlivost. Ani tyto vlastnosti nejsou původní. Nervová soustava některých jedinců bývá slabší - navenek se pak projevují jako ustrašenci. Bývá to zaviněno prostředím, v němž zvíře v mládí vyrůstalo, nadměrným hlukem, častým rušením, nedostatkem odpočinku, někdy také špatnou zkušeností s lidmi nebo zděděným sklonem. Někdy se příznaky strachu projeví u kočky při náhlých změnách, například při příchodu na výstavu nebo při posuzování. Zvíře se pak projevuje jako bázlivé, celé se třese a nadměrně sliní. Jindy se zas může chovat agresívně. Trvalé či hlubší přestrašenosti zvířete se dá v mládí odpomoci obzvláště mírným zacházením nebo podáváním menších dávek uklidňujících léků (po poradě s veterinářem), podobně jako při agresivitě.

Ke kladným povahovým vlastnostem koček, které lidé zpravidla pozitivně hodnotí, patří věrnost místu, kde zvíře našlo domov. Tvrdí se, že kočky lnou ke svému domovu víc než ke svému majiteli. I když bychom mohli uvést řadu opačných případů, je celkem známo, že bydlišti bývají kočky často věrny. Odstěhuje-li se jejich majitel jinam, kočka buď zůstává, anebo se někdy vrací zpět do svého původního domova, často i několik desítek kilometrů vzdáleného. Důvod tohoto návratu nutno zásadně hledat ve změně životních podmínek: kočka je značně konzervativní, a pokud v novém místě nenachází stejné podmínky, na jaké byla zvyklá, vrací se; jsou-li podmínky lepší v novém prostředí, vracet se ji ani nenapadne. V tom případě se více upíná na svého majitele, protože zlepšení spojuje s jeho osobou.

Jiným, často diskutovaným problémem je otázka, zda a jak lze kočku vycvičit nebo vůbec vychovávat. Výcvik je poměrně obtížný. Kočky se učí v zásadě snadno, nové věci si osvojují pouhým přihlížením, zatímco pes zvládá nové věci cvičením a zapamatovává si je procvičováním. U psa je výcvik téměř nutností, psi se mu rádi podvolují a mají z něho radost. Kočky jsou individualistky, proto nerady poslouchají a velmi nerady prodělávají výcvik. Některým vybraným cvikům lze kočky naučit jedině tím, že vzbudíme jejich zájem. Nelze je do cvičení nutit, při prvních náznacích nechuti s cvičením přestáváme. Nikdy při něm netrestáme - docílí se tím jedině odpor zvířete cvik ovládnout, popřípadě i jistý odpor k lidem. Cvičíme před podáním potravy, nikdy ne kočku nasycenou. Pro povely používáme vždy stejného tónu a kadence řeči.

Částí výcviku je rovněž naučit kočku chodit s obojkem a vodítkem. Některé kočky, to platí hlavně o siamkách, se naučí chodit na vodítku poměrně snadno. I pro chovatele by bylo celkem pohodlné, kdyby mohl se svou kočkou takto chodit na procházky, zejména ve městech. Na rozdíl od psa nejde kočka vpřed rytmicky, ale mění rytmus chůze: chvíli skoro běží, a pak, jako by se unavila, zalehne, zejména přijde-li na místo, kde se jí líbí. Nemůžete-li kočku naučit chodit na vodítku, nenuťte ji příliš k tomu - ona by to uměla, ale obyčejně se jí nechce.

Také výchova kočky k čistotě je poměrně náročná. Běžně se koťata učí čistotě od své matky, která je k tomu vede pudově. Proto jsou většinou koťata už od 3-4 neděl zvyklá chodit se vyprazdňovat na jedno určité místo - bývá jím předložená miska. Někdy však tato matčina výchova chybí, anebo je zafixována nedokonale. Zpočátku kotě nechápe, co je dovoleno a co ne. Chystá-li se provést něco nesprávného, musí ho chovatel předem od toho odradit nebo odehnat, slovem pokárat a dát mu najevo nespokojenost, nebo i lehce třepnout novinami přes zadek. Připravuje-li se provést nečistotu někde mimo vyhrazené místo, nutno je hlídat a včas přenést do kálecí misky. Jedině tak kotě pochopí, co smí. Je to záležitost pro chovatele značně náročná a žádá si trpělivé sledování zvířete po celé dny. Zanedbá-li se v mládí tento návyk, nečistota na různých místech bytu se stane zlozvykem a dospělá kočka se mu těžko odnaučuje. Není nemožné takto nevychovanou kočku naučit čistotě i ve vyšším věku, ale chce to mnohem větší úsilí a trpělivost. Chovatel nesmí šetřit chválou ani odměnou, kdežto běžně užívané trestání vůbec nepomáhá.