pozadi_hlavicky.jpg, 62 kB

Hlava a kostra

Hlava nese většinu znaků, které jsou u koček nejvíce variabilní, takže jednotlivá plemena jsou odlišena právě podle hlavy a jejích částí a podle jejich vzájemných proporcí. Rozdíly jsou v zásadě založeny na celkové kostní stavbě lebky; dalšími nekosterními, a tudíž proměnlivými znaky jsou délka a tvar nosu, tváří, očí a uší.

Na lebce lze zjistit rozdíly podle pohlaví: hlava kocoura vypadá napohled větší, kulatější a širší než hlava kočky. Tento rozdíl podporují chlupy na krku (mohutnější okruží). Přitom je lebka kocoura ve své čelní části nižší než u kočky, což při celkovém pohledu budí rovněž dojem mohutnosti. Kočky mají čelní část lebky klenutější, protože v oněch místech mají v mozku sídlo sociálních funkcí, a ty jsou u samic vždy více vyvinuty než u samců. K nim se počítají veškeré pudové počiny týkající se výchovy, ochrany a cvičení mláďat.

Nutno však upozornit, že tento znak není vždy stoprocentně spolehlivý, dost často se setkáváme s kocoury, kteří mají velmi netypickou hlavu, klenutější a drobnější, vysloveně samičí. Při posuzování a hodnocení bývá takový nedostatek zvířatům vytýkán, i když ve standardech není vysloveně zdůrazněno, že hlava musí plně reprezentovat i pohlaví zvířete.

V této souvislosti se zmíníme o angorismu a pekinismu, protože aba tyto názvy se týkají určitých definovatelných změn v kostní stavbě lebky, popřípadě i změn dalších.

Angorismus vzniká u koček mutací: u normálně krátce osrstěných koček se objevují potomci s delší srstí. S tímto jevem se lze setkat i u dalších domácky chovaných savců (králíků, koz, morčat aj.). Angorské kočky, tj. kočky se znaky angorismu, byly výchozími modely pro vyšlechtění dnešních koček perských, u nichž došlo kromě dědičného upevnění dlouhosrstosti ještě k dalším změnám na kostře. Angorské kočky se od perských liší na první pohled: mají zřetelně protáhlejší hlavu, delší nos i bradu, užší tváře, delší uši blízko u sebe nasedající, dále pak protáhlejší tvar těla s vyššíma nohama a delším ocasem. Souhrnně se tyto změny nazývají distální prolongace. Srst bývá obvykle o něco kratší, značně hrubší a se slaběji vyvinutou podsadou. Oba tyto typy koček s prodlouženou srstí jsou odlišné nejen exteriérově, ale i projevy a životností: angorské typy, původní a vývojově primitivnější, mají větší vitalitu, jsou odolnější vůči různým nepříznivým vlivům a poměrně plodnější; hlas mají silnější a drsnější než kočky perské. Angorismus je zachován a standardizován u plemen koček tureckých, norských lesních, mainských, somálských a baliských, částečně i u birem. V běžném chovu perských koček se angorské typy vyřazují jako nedokonalé.

Angorismus lze pečlivým výběrem partnerů při množení perských koček z chovu vyloučit. Z koček s angorismem lze vyšlechtit během několika generací kočky bez distální prolongace, tudíž s perským charakterem. Záleží přitom na správné volbě typických bezvadných kocourů ke krytí a šťastné volbě při výběru vhodných jedinců k dalšímu šlechtění.

Pekinismus vzniká u perských koček spontánně. Původně se začal objevovat u perských červených tabby, dnes jej známe i u ostatních variet perských koček. Pekingské typy mají nos mnohem kratší než běžné perské, takže mají kolem něho směrem nahoru vrásky, na čele pak mívají vybouleninu a pod ní prohlubinku, obojí v kostech lebky; obě deformace mají být prsty hmatatelné. Některé pekingské typy mají navíc deformaci dásně s předkusem a vyčnívající zuby. Obličej koček s pekinismem lze přirovnat ke psím plemenům pekinézů nebo buldoků. U chovatelů jsou tyto peke-typy poměrně oblíbeny, protože zaručují potomstvu budoucích generací dokonalý perský typ hlavy. Peke-kočka krytá peke-kocourem však nemusí mít ve vrhu jen pekince! Dědění dispozice pro pekinismus je zcela nepravidelné. U malých koťat se pekinismus projeví až asi po šestém měsíci věku. U většiny chovatelských klubů v Americe se peke-typy na výstavách posuzují odděleně od perských.

Kostra kočky se skládá přibližně z 240 kostí, které drží pohromadě a pohybuje jimi přibližně 500 svalů. (Pro srovnání: dospělý člověk má jen asi 200 kostí, na které je napojeno asi 650 svalů.) Názvy kostí a kostních celků jsou v podstatě stejné jako u ostatních savců, zejména šelem.

Vývoj kosterních částí podporuje od raného mládí všeobecný růstový hormon hypofýzy a hormon z příštítných tělísek, jenž ovlivňuje mimo jiné také hospodaření s vápníkem v těle. Značný vliv současně působící na zabrzdění vývoje kostí mají pohlavní hormony; jejich vyřazení například kastrací v období vývinu má za následek nadměrný růst kostí. Proto bývají kočky, které byly kastrovány v raném věku (tj. asi během prvního roku), značně vzrostlé. Počet obratlů a pochopitelně i žeber je u kočky stejný jako u psa. Hned za hlavou má páteř kočky sedm krčních obratlů, které jsou relativně krátké a mají silné středové výběžky. Mohutné jsou hlavně první dva (atlas a epistropheus); ty drží hlavu a jsou uzpůsobeny pro její větší pohyblivost a otáčení. Nejvyšší možný úhel otáčení hlavy je u kočky 180°, což nenajdeme snad u žádného jiného vývojově výše postaveného tvora.

Na krční obratle navazuje 13 obratlů hrudních s protáhlými a ostnitými středovými výběžky. Na prvních 12 obratlích vyrůstají po stranách v párech klenutá žebra: 9-10 žeber pravých spojených s hrudní kostí chrupavčitými spojkami a 2-3 žebra nepravá, volná a nespojená. Tato žebra ohraničují poměrně velký a klenutý hrudní koš, v němž jsou uloženy velké srdce a objemné plíce.

Na hrudní obratle se napojuje sedm protažených obratlů bederních se silnými výběžky středovými i postranními. Na ně se upínají pevné svaly držící nejen všechno svalstvo zadních končetin, ale i všechny vnitřní orgány umístěné v břiše kočky. Pevné úpony svalstva na těchto obratlích podporují hlavně schopnost skoků, zejména při chytání kořisti, kdy se kočka musí prudce odrazit a skákat někdy i do větší dálky.

U kořene ocasu je pak kost křížová, vzniklá srůstem tří křížových obratlů. Na ni je připevněna svaly pánev. Obratle za kostí křížovou se počítají k obratlům ocasním; bývá jich celkem 20-27. Obratle ocasní se směrem ke špičce zkracují a zmenšují. Jejich počet se u koček redukuje degenerací, čímž se zkracuje i délka ocasu. Nutno zde upozornit na to, že u koček se prakticky nikdy nesetkáváme s umělým zkracováním ocasu (tzv. kupírováním), jak se mnoho laiků domnívá; mají-li kočky kratší ocas, jde vždy jenom o typické znaky degenerace. To platí i pro manxy, kde se degenerace záměrně pěstuje. Kratší ocas perských variet nebo u japonského bobtaila má normální počet obratlů, ale délkově kratších.

V jiných případech se degenerace projevuje deformacemi některých ocasních obratlů, čímž se vytvářejí tzv. zálomky, uzlíky (knyky) a exostózy (zkostnatělé novotvary). Jsou to pohledem nebo hmatem zjistitelné deformace, dědičně přenášené do dalších generací. Jejich výskyt vylučuje zvíře z příznivého ocenění. Správně musí být tato zvířata pro svou degenerační vadu vyloučena z chovu. Dříve se kočkám tolerovaly mírné zálomky, a to zejména na koncové části ocasu, dnes se tato zvířata diskvalifikují.

Ocasní obratle mají též určitou funkci při stabilizaci těla. Kočka padající z výšky svůj pád reguluje právě "kormidlováním" ocasem. Při chůzi, zejména v terénu, kočka ocasem balancuje a vyrovnává tak měkká došlápnutí jednotlivých noh. Kromě toho ocasem vyjadřuje své pocity a náladu. Kočky plemene manx, které nemají vůbec žádné nebo nejvýše dva až tři ocasní obratle, mají změněnou stavbu celé zadní části těla. Zesílené a zkrácené stehenní kosti a to, že chybí ocas, zcela pozměňují styl jejich pohybu, elegantní a pružná kočičí chůze se u nich mění v hopsavý pohyb podobný králičím poskokům.

Pružnost kočičí chůze a pohybů má své podklady už v některých menších změnách na kostře, zejména končetin. Je způsobena především tím, že kočka je prstochodec, tj. došlapuje na prsty (zatímco člověk došlapuje na celé chodidlo). Při chůzi kočka pohybuje vpřed současně s levou přední nohou i pravou zadní, a to s mírným zpožděním, a obráceně.

Rameno tvořené vpředu ramenní kostí je u koček přirostlé k hrudníku jen asi z poloviny (kdežto například u koně a dobytka je přirostlé celé). Kočka dále nemá klíční kost, takže přední končetiny nejsou v oblasti klíční spojené s ostatní kostrou. Tyto kosterní změny jí umožňují zejména dokonaleji skákat. Vyskytují se také u koně, rovněž dobrého skokana.

Vazy na páteři savců udržují obratle při sobě a umožňují jejich pohyb, popřípadě znemožňují pohyb nežádoucí. Týlní vaz má kočka zakrnělý a místo šíjového vazu má pouze šlachu; to činí páteř pohyblivější, a tím i pružnější. Rovněž loketní kloub (mezi kostí ramenní a vřetenní s loketní) je pozměněn v pružný, tzv. pérující kloub.

Místo na přechodu šíje ve hřbet se nazývá kohoutek; při napřímené přední končetině a spuštěném krku je to nejvýše postavené místo na kostře zvířete. V praxi se výška zvířete určuje právě měřením vzdálenosti vrcholu kohoutku od země. Zatímco u psů se běžně měří výška zvířete a standardy ji pro většinu plemen předepisují, u koček se výška zvířat neměří a žádné předpisy pro ni neexistují. Jedině při hodnocení se při rovnosti bodů dává přednost zvířeti středně velikému před zvířaty příliš malými nebo přerostlými, pokud standard nestanoví jinak. Exempláře s trpasličím vzrůstem se při posuzování diskvalifikují.

Na spodní straně tlapek jsou v úrovni druhých a třetích prstových článků čtyři úzce oválné chodidlové polštářky. V oblouku mezi nimi v úrovni kostí nadprstových je kromě toho vytvořen ještě větší, srdčitý nadprstový polštářek. Všechny tyto polštářky jsou měkké, na povrchu zvrásnělé a umožňují kočce měkce a neslyšitelně našlapovat. Poněkud výše na noze je nad prsty vyčnělý záprstní polštářek, prakticky bez funkce. Přísluší vlastně opodál rostoucímu prvnímu prstu, který - rovněž bez funkce - narůstá na přední noze výše a po stranách jako paspárek.

Někdy se narodí kotě se silně protaženým nebo zdvojeným paspárkem předních noh, takže pak je nutné dát celý paspárek operativně odstranit, aby později popřípadě nenastaly komplikace. Lehce se totiž zraní a zranění je značně bolestivé, kdežto operace v útlém mládí kotěte je poměrně jednoduchá záležitost.

Podkladem prstových drápků je poslední prstový článek, jak to pozorujeme například u lidských nehtů. Drápky mohou všechny kočkovité šelmy (kromě geparda) zatahovat do měkkého lůžka drápku jako do ochranné pochvy. Při zatažení se smrští ohýbací sval a drápek se ukryje, povolením svalu kloub povolí a drápek se vysune. Tuto ochrannou pochvu má kočka velmi citlivou a její poranění je značně bolestivé. Na rozdíl od mrtvého lidského nehtu probíhá v každém drápku kočky do určité vzdálenosti tenký nerv a tenká žilka, která drápek zásobuje krví. Proto také při poškození nebo větším zkracování drápku zvíře krvácí a cítí bolest. Při zatahování porušeného nebo zkráceného drápku se obyčejně zraní i ochranné lůžko, zanítí se a packa otéká. Zatahování není možné u výše posazeného prvního prstu předních noh. Koťata do věku asi prvního měsíce neovládají ještě dokonale zatahování drápků, a proto je mívají trvale vysunuté.

Protože drápky nejsou mrtvé, stále se obnovují, a tak chovatel může čas od času najít na podlaze asi půlcentimetrová rohovitá průhledná pouzdérka v podobě drápku. Není třeba se lekat, jsou to odumřelé svrchní vrstvy drápku, pod nimiž se vytvořil drápek nový.

Aby dosud nenarozená koťata nepoškrabala svými vysunutými drápky matčiny vnitřnosti, mají na nich jakási rohovitá pouzdérka asi o délce 3 mm. Ta po porodu usychají a do 24 hodin z drápků opadávají.

Chovatele je nutné ještě upozornit na možnost výskytu polydaktylie, což znamená zmnožení prstů na některé z předních pacek. Pátý prst tam někdy vyrůstá ve formě palcového výběžku, podobně jako vyrůstá správný pátý prst na zadních nohách. V evropských podmínkách se vyskytuje polydaktylie dosud minimálně, ale v cizině, zejména zámořské, nebo u některých plemen se rodí poměrně dost koťat s nadpočetným prstem (například u mainských koček se polydaktylie vyskytuje až ve 40%). U potomstva polydaktylinních rodičů se tato deformační vada pravidelně dědí, a proto se zvířata s nadpočetným prstem bezpodmínečně vyřazují z chovu.